Moravské okénko aneb zlatá osmdesátá
Včera v noci jsme na náš email dostali ohlédnutí našeho rodáka pana Mirka Bully na jeho mládí v Šitbořicích, které Vám v nezměněné podobě předkládáme:
Moravské okénko aneb zlatá osmdesátá
Dnes již jako dlouholetý obyvatel pražského sídliště si zde hodlám zavzpomínat na své dětství v rodné jihomoravské obci Šitbořice (okres Břeclav). Bylo to teprve nedávno, psala se osmdesátá léta 20. století. Předem se omlouvám za jistou dávku sentimentu, čtenářům děkuji za toleranci a pochopení (vždyť je to trapný, říká Mirka 🙂 )
Šitbořice v té době měly pro velký podíl katolíků mezi občany pověst moravského Vatikánu. Vždyť z naší třídy na prvním stupni základní školy chodilo z 21 žáků do náboženství 20 žáků. Naše soudružka učitelka to nesla poněkud nelibě (nebyla místní), asi to kazilo školní i okresní statistiky. V neděli zde bývaly hned tři mše svaté, první, druhá (tzv. hrubá), ještě předtím měl v 7:00 hod. mši pan děkan v důchodu (a bez státního souhlasu). Na sedmou jsme chodívali jako žáci z fotbalového oddílu TJ Sokol Šitbořice, když jsme v neděli ráno odjížděli hrát mistráky po okrese. I na této spíše ilegální mši bylo třeba 40 lidí (fotbalistů, rodičů, tetičky). Pro nás kluky byla tato mše sympatická především svou délkou (do 40 min.) 🙂
Vzpomínám na tehdejší pohřby, chodilo se tehdy ještě „z domu smutku“, jako ministranti jsme při něm strávili až 3 hodiny času, rozloučení v domě (s otevřenou rakví, já již do 10 let věku viděl pár desítek nebožtíků), průvod do kostela, mše svatá, průvod na hřbitov vzdálený asi 1 km (v zimě, v dešti), pak jsme ještě ministranti nosili zpět do kostela těžké máry. Jednou jsem šel v čele pohřebního průvodu s těžkým dřevěným křížem, nasadil jsem na pohřeb poněkud ostřejší tempo, a když jsem kouknul za sebe, zjistil jsem, že smuteční hosté ho neakceptovali a za mnou zela padesátimetrová díra. Zažili jsme při pohřbech spoustu veselých příhod 🙂 Odměnou nám navíc byla částka 10 Kčs, v té době jsem míval doma paklík třeba 20 desetikorun, za ty jsem pak o vánocích nakupoval rodině dárky. Ještě lépe honorovány byly svatby se sazbou 20 Kčs (tolik za hodinu tehdy nebrali ani rodiče), na svatbu jsem se ale mockrát nedostal, sobotní dopoledne jsem musel trávit s rodiči na poli apod.
Vzpomínám, jak jsme každý den se sestrou snídávali v přízemí u babičky, z důvodů efektivnějšího využití času jsem si v rámci snídaně obouval mokasíny, které měly své trvalé místo pod mou židlí (kluci nemají na nějaké zbytečnosti čas a to ani dnes). Jednou v neděli jsem poté šel do kostela, ale před kostelem jsem zjistil, že ne vše je úplně v pořádku, každou mokasínu jsem měl jinou, jednu světlou, druhou tmavou. Zanalyzoval jsem, že takto do kostela nemůžu, tak jsem se otočil a valil domů, jen jsem za sebou slyšel, jak si tetičky povídají: „Mladé Bulla má každó boto inó.“
Vzpomínám na pana děkana P. Jaroslava Hudce, ten v Šitbořicích působil celou svou kariéru kněze, od vysvěcení (1938) až do smrti (1997), tedy téměř 60 let! Šlo o jeho jediné působiště, což je dnes skoro až neuvěřitelné, i v D. Počernicích o tom víme své. A byla to těžká doba nacistické okupace, přechod fronty, únorový puč, kolektivizace, normalizace, počátkem 80. let byl z moci úřední zbaven správy farnosti, přispělo k tomu prý i to, že při lampionovém průvodu u příležitosti VŘSR, který vrcholil u památníku sovětských hrdinů u kostela, začaly při soudružských projevech či snad při Internacionále bít kostelní zvony, těch se soudruzi prostě báli 🙂 Mně později pan děkan vždy říkával, když jsem četl čtení: „Ty máš hlas jako Haken.“ (Eduard Haken, sólista opery ND, legendární představitel Vodníka v Rusalce).
V této předadventní době vzpomínám i na roráty, které se konaly v době adventní od 6:00 hod., od pondělí do soboty. Opravdu těžko se na ně vstávalo, zima v baráku i venku, tma, babička nás z postelí musela tahat. Ale ta atmosféra při nich byla neopakovatelná („Rosu dejte nebesa shůry a oblakové dštěte Spravedlivého. Otevři se, země a vypuč Spasitele.“), Vánoce byly díky nim mnohem toužebněji očekávané než nyní.
Ale to všechno vodnes čas, Bohužel i Bohudík.
Mirek Bulla
2. 11. 2017
Dolní Počernice
