Pouť do Říma (16. 10. 2011 – 23. 10. 2011)

Když se mi naskytla příležitost vydat se na týden do Říma, neváhal jsem ani minutu a okamžitě jsem se zapsal. Moje očekávání dále narostla po informativní schůzce konané jedno nedělní odpoledne, kde jsme se dozvěděli podrobnosti této poutě. Program byl nabitý, ale na druhou stranu ne „přeplácaný“. Nyní již jen stačilo vyčkat na polovinu října a pouť mohla začít.

Cestu autobusem nijak detailně popisovat nebudu, tu si dokáže asi každý představit – dlouhá, únavná a nepohodlná, trvající (včetně zastávek) asi 16 hodin. Na druhou stranu musím pochválit řidiče, kteří byli ukázkovým příkladem „lidí na svém místě“. Toto se nám potvrdilo hlavně ve čtvrtek, ale o tom až později.

V pondělí kolem sedmé hodiny ranní jsme konečně dorazili na místo našeho ubytování, do poutního domu Velehrad. Tento objekt se skládá ze tří budov a nachází se asi 15 minut chůze od Svatopetrského náměstí ve Vatikánu. Jeho umístění je skoro dokonalé, leží totiž v málo rušné části města. I když část naší výpravy by mohla oponovat vlakovou zastávkou nacházející se kousek od Velehradu, mně tato skutečnost nijak nevadila a kvůli vlakům jsem se v noci nebudil.

Pohled na poutní dům Velehrad z kopule baziliky sv. Petra

Po vyložení našich zavazadel a zaplacení za ubytování jsme se vydali na první poznávací výšlap po městě a to směrem na pahorek zvaný Janikul. Nyní jsme si mohli poprvé vychutnat nádherné panorama celého města a vnímat jeho velikost. Jako na dlani pod námi ležely římský Pantheon, Laterán, památník Viktora Emanuela II. a další, údolím si líně razila cestu řeka Tibera a zdáli byl slyšet hluk nikdy nekončícího městského shonu.

Panoramatický pohled na Řím z pahorku Janikul

Z Janikulu jsme sestoupili do čtvrti označované jako Zátibeří (Trastevere), která je takovou větší obdobou naší Zlaté uličky v Praze – u nás ulička, v Římě celá čtvrť. Uzounké uličky plné barů, kaváren a hospůdek, kde mezi domy naleznete šňůry na prádlo ověšené právě vypraným prádlem, tak by se snad dalo Zátibeří definovat. Zde jsme navštívili první z mnoha chrámů v Římě – baziliku Panny Marie (Santa Maria in Trastevere) s freskou sv. Václava u vchodu a baziliku sv. Cecílie (Santa Cecilia in Trastevere). Po pauze na oběd jsme pokračovali dále a dostali se k antickým památkám. Nejvíce na mne zapůsobilo tzv. Marcellovo divadlo (Teatro di Marcello), které je hodně podobné slavnějšímu Koloseu (Anfiteatro Flavio či Colloseo), které bylo poslední zastávkou prvního dne. Pěkná byla také vycházka na Tiberský ostrov (Isola Tiberina), kde jsme se dozvěděli, jak byl vůbec Řím vystavěn a jaké překážky museli tehdejší stavitelé překonat – věděli jste, že toto město bylo postaveno na bažině? Celý den jsme zakončili mší svatou, která proběhla v kapli poutního domu Velehrad.

Trajáno fórum s Via dei Fori Imperiali a Koloseem

V úterý nás čekala návštěva Vatikánu, hlavně baziliky sv. Petra (San Pietro in Vaticano). Kvůli tomu jsme vstávali brzy, abychom se vyhnuli nepříjemným frontám. V bazilice jsme, vedle oltáře svatého Václava, měli ranní mši svatou. Po ní následovala prohlídka samotné baziliky, jejího podzemí a třešničkou na dortu pak výstup po 551 schodech na kopuli baziliky, ze které byl opět krásný výhled na město. I když je samotná bazilika nádhernou stavbou, ještě více na mě zapůsobila středeční návštěva baziliky sv. Pavla za hradbami (Basilica di San Paolo fuori le mura). Po „turistickém“ obědě, obnášející chleba a Vysočinu, jsme se vydali k Andělskému hradu (Castel Sant’Angelo), který byl vybudován jako mauzoleum císaře Hadriána. Jsou zde pohřbeni, mimo samotného Hadriána a jeho manželky Sabiny, například císař Marcus Aurelius či Septimus Severus aj. Hrad poté sloužil jako papežská pevnost a nyní v něm sídlí muzeum věnované samotné stavbě a městu Římu. Mezi další zajímavou památku, kterou jsme v úterý navštívili, patří Pantheon (z řeckého Πάνθεον; pan – vše a theoi – bohové). Chrám byl dříve zasvěcen všem bohům; nyní Panně Marii mučedníků (Santa Maria dei Martiri). Původně byla jeho kopule pokryta bronzem, tento však byl v sedmnáctém století roztaven a použit k výrobě baldachýnu v bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Neměl bych také zapomenout na fontánu di Trevi  (Fontana di Trevi), která patří k největším barokním fontánám v Římě a také k těm nejznámějším.

Pohled z kopule baziliky sv. Petra na Svatopetrské náměstí

Ve středu jsme si mohli trochu pospat, protože první, co na nás čekalo, byla generální audience u papeže na Svatopetrském náměstí (Piazza San Pietro), která začínala až o půl jedenácté. Ke konci audience nás papež neopomněl pozdravit v našem rodném jazyce, což bylo opravdu pěkné. Odpoledne jsme autobusem vyrazili na antické vykopávky do Ostie (Ostia). Jedná se o rozsáhlý areál antického přístavního města, které však bylo kvůli změně toku Tibery a ústupu moře opuštěno. Musím říci, že zde se naplno projevil přístup Italů k památkám. Skoro žádné zábrany či zákazy vstupu (a pokud byly, tak spíše kvůli bezpečnosti návštěvníků), ale vše bylo přístupno, na vše se dalo sáhnout a nikdo vás nehlídal. Den se chýlil ke konci a na nás ještě čekala návštěva baziliky sv. Pavla za hradbami. Škoda, že na její prohlídku nezbylo více času, neboť se již smrákalo. Zakončení dne proběhlo mší svatou na Velehradě.

Bazilika sv. Pavla za hradbami - interiér

Čtvrtek začal netradičně – velkou bouřkou s lokálními záplavami. I náš dvůr skončil částečně pod vodou a tak jsme se museli k autobusu vydat zadním vchodem. Původní plán nám kvůli katastrofální situaci v římské dopravě nevyšel a jen díky šikovnosti řidičů jsme se alespoň někam dostali. První zastávkou byla bazilika Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore) – největší kostel zasvěcený Panně Marii v Římě. Následovala Papežská kolej svatého Jana Nepomuckého, tzv. Nepomucenum (Pontificio Collegio Nepomuceno) a bazilika sv. Janů na Lateráně (Basilica di San Giovanni in Laterano) – původní sídlo papežů. Dodnes je hodnostně nejvyšším kostelem v katolické církvi (nikoliv bazilika sv. Petra ve Vatikánu). Tuto skutečnost zdůrazňuje nápis Omnium urbis et orbis ecclesiarum mater et caput – Matka a hlava všech kostelů Města (tj. Říma) a světa, který lemuje vstup do atria. Po uklidnění dopravní situace jsme se přesunuli po Quo Vadis ke katakombám sv. Kalista. Prohlídka samotných katakomb byla zajímavá, ale docela krátká. Po ní jsme měli v kapli mši svatou. Den jsme zakončili v městečku s názvem Frascati, kde na nás čekal příjemný večer v místním „sklípku“. Italské pojetí je ovšem na hony vzdáleno tomu našemu. Jedná se spíš o větší místnost (tak polovina sálu naší sokolovny), kde je několik dlouhých stolů spolu s lavicemi. V jednom z rohů seděl majitel (a jako pravý Ital ho nic netrápí a nevyvádí z míry, snad jen kdyby hosté pili více vína) a k ruce měl mladého pomocníka. Do tohoto sklípku jsme si donesli porketu (porchetta), což je vlastně vepřové maso ve stylu odřezků z opékaného selete, čerstvý křupavoučký chléb a olivy. Ke konci tohoto posezení se někteří dali do zpěvu, čímž jsme se zpožděním zjistili, že u vedlejšího stolu sedí skupinka Poláků. Po vroucím rozloučení jsme se zdravotní vycházkou vydali k autobusu.

Vinný "sklípek" ve Frascati

Páteční ráno jsme znovu vyzkoušeli římské MHD, tentokráte autobus. Ten nás zavezl k bazilice zasvěcené svatému Klimentovi (Basilica di San Clemente al Laterano), kde proběhla poslední mše svatá v Římě. V této bazilice jsou také uloženy ostatky sv. Cyrila. Odtud jsme se vydali přes Zlatý dům (Domus Aurea – nechal si zbudovat císař Nero, dnes jsou to již jenom vykopávky) k bazilice sv. Petra v řetězech (Basilica di San Pietro in Vincoli). Po odpočinku a nabrání sil jsme došli po již známých ulicích k bazilice Panny Marie krásné, či jak nám bylo sděleno „kosmetické“ (Basilica di Santa Maria in Cosmedin), kde je uložena lebka svatého Valentýna. Zde jsme se rozdělili na dvě nestejně velké skupiny. Ta menší se vrátila zpět na Velehrad, my jsme však pokračovali dále na pahorek Aventin do baziliky sv. Sabiny (Basilica di Santa Sabina all’Aventino). Kromě krásně zrestaurované svaté brány jsme se nachomýtli i k natáčení italského filmu. Odměnou za tento výšlap byl opět nádherný výhled na Řím. Zpět na Velehrad jsme šli kolem řeky Tibery a vychutnávali poslední slunné odpoledne v tomto historií nabitém městě.

Otec Jiří předsedá mši svaté v bazilice sv. Klimenta

Sobotní dopoledne, které bylo bez společných aktivit, jsem využil k návštěvě vatikánských muzeí (shlédnout se dala výstava papamobilů, uměleckých děl i Sixtinská kaple) a nákupu suvenýrů a dárků pro zbylé členy rodiny, kteří zůstali doma. V jednu hodinu jsme opustili Řím a vydali se autobusem do asi 200km vzdálenému městu Assisi. Roku 1212 sem na zapřenou odešla italská šlechtična, Chiara di Bernardino, později známá jako svatá Klára a založila Řád svaté Kláry (klarisky), jejíž příklad následovalo mnoho urozených žen, mimo jiné i svatá Anežka Česká, která si s ní také dopisovala. Město s asi 27 tisíci obyvateli je také rodištěm známého sv. Františka z Assisi. Po Římu, plném širokých, hlučných a někdy také špinavých ulic, to bylo jako vstoupit do jiného světa. Lidí zde bylo také hodně, ale celé město vystavené na poměrně strmém jihozápadním svahu Monte Subasio je plné křivolakých uliček, nečekaných zákoutí a hlavně „duchovního klidu“, který se v hektickém Římě stěží hledá. V bazilice sv. Františka (Basilica Di S. Francesco), v kapli sv. Kláry, jsme měli poslední mši svatou v Itálii. Zbývala nám asi hodina a půl na procházku tímto okouzlujícím městem a při nádherném západu slunce jsme se vydali na cestu domů.

Výhled od baziliky sv. Františka v Assisi

Po nočním přejezdu Itálie a Rakouska jsme nad ránem zastavili ve Vídni na kopci Kahlenberg, odkud je krásný výhled na rakouské hlavní město. Alespoň nám to bylo řečeno, protože byla mlha, slabě pršelo a teploměr určitě neukazoval více než 5°C, takže jsme si ten výhled nějak moc neužili. V místním kostele sv. Josefa jsme měli netradiční polsko-českou (polsky slouženou, ale česky zpívanou) nedělní mši svatou s polskými poutníky. A jelikož je to k nám z Vídně jen co by kamenem dohodil, tak jsme již po necelých dvou hodinách vytahovali zavazadla u našeho kostela. Zvony zrovna odbíjely jedenáctou hodinu.

Na závěr bych chtěl na tomto místě poděkovat hlavně hustopečskému děkanovi otci Pavlovi, který celou tuto pouť zorganizoval a svým odborným, ale i vtipným výkladem osvěženým občasnými humornými narážkami mezi ním a naším panem farářem (chodili spolu do nultého ročníku olomouckého arcibiskupského semináře) dokázal zaujmout všechny účastníky pouti. Navíc vzhledem k jeho několikaletému studiu v Římě jsme si připadali, jako by nás provázel místní domorodec, který jako bonus umí perfektně česky. Rozhodně se jednalo o příjemně strávený týden.

Ladislav Lengál

Uložit jako PDFVytisknout