Medjugorje Mladifest 31. 7. – 7. 8. 2010
Dnes nám do emailové schránky dorazilo krásné povídání o pouti do Medjugorje od Lenky Novákové, které zde rádi uveřejňujeme. Doufáme, že se Vám bude líbit. A pokud byste si rádi prohlédli i fotky z pouti, doporučujeme navštívit fotogalerii SchOKu na rajče.net. Ale nyní již ke zmíněnému povídání.
Medjugorje Mladifest 31. 7. – 7. 8. 2010
Mistře dobrý, co mám činit, abych dostal věčný život?
Nejdříve bych chtěla říct, jak šel čas od loňského návratu od Panny Marie z Medjugorje. Všichni jsme se vraceli proměnění. Někdo navždycky, někdo alespoň na chvilku. Všichni ve svém srdci doufali v brzký návrat do Medžu, ale nikdo neřekl, že za rok pojedeme. Hodně záleželo na otci Jiřím. Já osobně jsem ani netušila, že naše rodina nás opět vypraví na toto krásné místo.
Tajný sen se stal skutečností a otec Jiří nám nabídl tuto pouť. Byla neděle a já se sestrou jsme to doma přednesly. První reakce byla, že to rozhodně finančně nezvládneme. Spolehla jsem na brigádu a taky modlitbu. Přihlásily jsme se a spolu s námi asi 40 lidí. Začala ve mně opět růst touha po Medžu, jako když jsme se loni vrátili. Byly tu trochu obavy, jaké to po loňsku bude. Všechno opadlo, když jsme diktovali čísla pasu, platili zálohu a přišel dopis od Verité. Tehdy jsem skutečně uvěřila snu – já se tak brzo vrátím na to místo pokoje a nekonečných milostí.
Čas minul a my začaly doma balit. V mém srdci byly znovu obavy. Loni to bylo něco úžasného a tak trochu jsem se bála, co bude letos. Všechno mi došlo až na místě. To, že pokud jsem u Marie, nemám se čeho bát. Vždyť v Bibli je 365 krát NEBOJ SE.
31. 7. v 15:00 jsme se naposled rozloučili se svými drahými a vydali se směr Bosna a Hercegovina. Výjezdem se mi vrátily loňské pocity. Těšila jsem se na Gospu, na její zjevení, na svědectví, na songy, na Križevac…přejezdy přes hranice proběhly v pořádku, snad jen slečna celnice stojí za zmínku, když neunesla náš pubertální smích a trošku se namíchla. Vše dopadlo dobře a už jsme kolem 8. ráno byli na přímé cestě do Medžu. Už jsem to poznávala a těšila se čím dál víc, až vylezu a polije mě horko a taky velký pokoj tohoto místa.
Nejprve na palubu vstoupil doktor Mráček a poté jsme se vydali směr ubytování. Stejně jako loni to bylo trošku hektické, ale nakonec to vše dopadlo dobře a my se poklidně rozdělili do dvou domů. Popravdě řečeno mi bylo úzko, když jsem vstoupila do místnosti, která měla být týden mým královstvím. Nakonec jsem si řekla, že tu nejsem kvůli bydlení, ale kvůli úplně něčemu jinému.
Po zabydlení jsme vyrazili na českou mši, která byla příjemná – poslední česká v Medžu. Já jsem ji osobně prožila krásně. Měla jsem skvělý pocit, že tolik Čechů přijelo s námi.
Nejraději bych popisovala jednotlivé dny, čím pro mě byly, ale tak snad ve zkratce. Každý den jsme s Liduškou valily hlídat místa na lavičkách a to se nám pokaždé povedlo. Sousedi si dělali srandu, že teprve vstávají, když my jdeme kolem. Dopolední program začal v 9 ranní modlitbou a končil ve 12 modlitbou Anděl Páně. Poté jsme absolvovali další tři kilometry dlouhou cestu domů. Při jedné takové cestě jsem poznala i další skupinu Čechů, kteří bydleli vedle, a měla jsem z toho radost. Díky tomu jsme se s Klárkou a Liduškou účastnily přednášky Marty a Janky o Medžu. Tato jejich svědectví mi dala hodně a byla velkým povzbuzením. Díky za to.
Odpolední program začínal v 16 a končil v 18, kdy začala modlitba růžence. Ta byla nádherná, taky proto, že během ní proběhlo každý den zjevení a Maria přicházela na zem. Silentium. To mi zní v uších ještě teď.
Následovala mše svatá a adorace. To nejde komentovat. To si musí každý zažít. Každopádně se tehdy každý z nás otevřel Bohu celým svým srdcem. Cítila jsem, že jsem tam správně a on je tam se mnou.
Jeden večer byl světelný průvod. Na ten nikdy nezapomenu. Znamenal pro mě jedno zvláštní seznámení, milé setkání a velké obohacení. Zpívalo se, tleskalo se, hrálo se, mávalo se vlajkami. Byli jsme ve velké skupině Čechů a zážitek mám na celý život. Super atmosféra.
Tak týden plynul a nastal večer rozloučení. Tady pro mě nastalo nejkrásnější setkání s Bohem. Pomohl mi pochopit mnohé věci, které se v mém životě udály za posledního půl roku. Pochopila jsem, že patřím jemu a že ví, co je pro mě nejlepší. Pro mě nejkrásnější adorace z celého týdne. Pak se zpívalo, tancovalo, chválilo Pána. Nakonec jsme se dostali do skupiny našich sousedů a znovu zpívali.
Pro mě to mělo opět svoje kouzlo. V tuto chvíli udělal někdo víc, než musel a já jsem pochopila význam sousloví „rozdat se druhým“. Díky za to.
Pak už jsme se vraceli domů a někteří ulehli na 20 minut do postýlek. Před 2. hodinou v noci jsme se začali shromažďovat před domem a skupina asi 15 lidí se vydala na pěší pouť na Križevac. Postupně jsme minuli kostel, naše loňské bydlení, až jsme došli k prvním kamenům Križevace. Začala jsem modlitbu bolestného růžence a pokračovali jsme nahoru. Postupně několik lidí odpadlo a zůstalo nás 9. Pokračovali jsme až k vysněnému cíli. Na Križevaci jsme byli asi ve 4 ráno a čekali na mši, která měla začít v 5. Rozpršelo se. Obrovská bouřka a my se oblékli do pláštěnek a rozdělali deštníky. Mše trvala asi 20 minut, bez homílie i eucharistie. Lidi šli po ukončení hromadně dolů a my se dostali k samotnému kříži. Byl to skvělý pocit se ho dotknout. Měla jsem pocit, že jsem vykonala jednu z největších obětí dosavadního života. Ta cesta nahoru a ten déšť a pak následovala i krutá cesta dolů… Pro mě a myslím i další odvážlivce silný zážitek.
Cesta k domu byla nekonečná. Znovu se po krátké přestávce rozpršelo. Přebíhali jsme od střechy pod střechu, až jsme to vzdali a šli v dešti. Přes supermarket a kostel jsme došli domů. Připadala jsem si jako hrdina, co se překonal a zároveň jsem měla obdiv k ostatním z mojí skupiny a děkovala jsem, že to celé absolvovali se mnou.
Následovala sprcha, balení, loučení… Podání rukou hostitelům, fotka, naložení kufrů a výjezd. Ukáply i slzy, ale to je známkou toho, že Medjugorje je nádherným místem a že zážitky máme na celý život.
Teď už nezbývá nic jiného než děkovat za velké milosti, které jsme obdrželi, také za krásné zážitky. Avšak to nejdůležitější je mít takovou malou Medjugorji pořád u sebe a být radostným i tady doma. Protože Maria i Ježíš jsou pořád stejní.
Po cestě domů jsme zastavili u moře, které bylo krásně modré, ale studené. Nicméně jsme se vykoupali, dorazili únavu a pak velkou část cesty prospali. Po koloně v Chorvatsku jsme se dostali do ČR, do Šitbořic k našemu kostelíčku a ve velkém lijáku jsme se mohli přivítat s našimi blízkými.
Ještě jednou díky Maria, že jsme tě mohli navštívit a být blízko jak Tobě, tak tvému Synu.
P. S. Já za rok valím znovu i s Liduškou a Eši. To zvládneme i s Madridem 😀
Lenka Nováková
