Festival mládeže v Medjugorji – jak jsme to prožívali my
Všechno to začalo v okamžiku, kdy nám pan farář oznámil: „Když se vás najde aspoň deset, uspořádáme zájezd do Medjugorje.“ Tenkrát to vypadalo docela nesplnitelně. Najít deset lidí, kteří by chtěli obětovat svůj čas i peníze, aby jeli tak daleko, nevypadalo jako snadný úkol. Ale nejspíš zasáhlo Boží vedení a nakonec se nás nenašlo deset, ale mnohem, mnohem víc.
„Když se na začátku letošního roku začalo mluvit o pouti do Medjugorje na festival mládeže, neváhala jsem ani chvilku a taky se přihlásila. Z počátku to vypadalo, že nás nepojede moc, ale nakonec jsme naplnili celý autobus.“
„Prožívala jsem docela depresivní období, ve kterém jsem hledala svoje místo a svoji jistotu. Bylo mi tak všelijak, cítila jsem se mizerně. Nevěděla jsem, co mám dělat… a pak svitla naděje – začali jsme plánovat cestu na festival mládeže v Medjugorji.“
Asi týden před odjezdem začaly horečné přípravy. Většina z nás jela do Medjugorje poprvé a tak moc nevěděla, co od toho očekávat.
„Do Medjugorje jsem jel poprvé, a i když jsem byl trochu nervózní, hrozně moc jsem se těšil, že budu mít možnost prožít těch pár dní s Pannou Marií v duchovním klidu a s možností od Ní načerpat novou sílu pro každodenní život ve víře… no a také samozřejmě jsem si chtěl užít duchovní atmosféru tohoto festivalu v místě, kde se Panna Maria stále zjevuje.“
„Když jsem se dozvěděla, že o prázdninách pojedeme do Medjugorje, byla jsem moc ráda, že u toho budu moct být a byla jsem v očekávání toho, co tam prožiju, jestli se třeba nestane nějaký zázrak. A on se stal.“
„K Medjugorji jsem se upínala a vůbec jsem nepochybovala o tom, že se tam stane něco, co důrazně ovlivní můj život. Věřila jsem, že se něco změní, spoléhala jsem na to. Kde jinde by ta změna měla přijít než právě tam.“
„Na pouť do Medjugorje jsem se strašně dlouho těšila, ale teprve když jsme se těsně před odjezdem sešli na mši svatou, jsem si při kázání našeho pana faráře uvědomila, že tuto pouť si musím opravdově prožít. A i když nás tam bude plno skvělých lidí a budeme se bavit, tak i přesto tam jedu především za Ježíšem a za Pannou Marií. Tehdy nám Otec Jiří kladl na srdce, abychom se dokázali otevřít Božímu volání a Boží lásce. Věděla jsem, že je to veliká výzva. Odjížděla jsem tedy s velkým očekáváním.“
„Těsně před odjezdem se konala „rozlučková mše“. Už to byl zážitek. Cítila jsem, jak se všichni moc těší a ti, co zůstávají doma, prožívají tu radost s námi.“
Během mše jsme také předvedli svoje trička, vlaječky a transparent, které jsme si na pouť vyrobili.
Po mši svaté už nás před kostelem čekal luxusní autobus, ve kterém jsme se velice rychle zabydleli.
„V autobuse na nás čekali naši dva řidiči – Petr a Lumír. Na první pohled jsem z nich měla docela respekt. Vypadli dost přísně a v tu chvíli jsem si říkala, že to není dobrý, protože se nás tam sešla parta takových lidí, kteří nevydrží moc dlouho zrovna v klidu, tak jsem se bála, aby z toho nebyly problémy. Naštěstí jsem se ale velice brzo přesvědčila, že s „Karlem a Karlem“, jak jsme jim říkali, žádný problémy nebudou. Spíš naopak, perfektně mezi nás zapadli.“
Ještě jsme udělali několik společných fotek a vydali se na dlouhou cestu, během které jsme ale nezaháleli. Modlili jsme se růženec, zpívali a blbli jsme o sto šest.
„Pro mě to byla premiéra – bylo to poprvé, co jsem spala přes noc na sedadle a tak jsem z toho měla docela obavy. Ostatní už dávno spali, ale já pořád ne a ne. Za pár hodin, když jsme přejížděli hranice mezi Rakouskem a Slovinskem, jsme museli zastavit a jeden celník procházel celý autobus a kontroloval pasy. Měla jsem z něj docela strach, ale naštěstí všechno proběhlo bez komplikací.“
Do Medjugorje jsme dorazili dopoledne druhý den a hned nás přivítal největší postrach celé Medžu – děsivé horko… ale ne, že bychom si z toho něco dělali, že.
„V Medjugorji se nás ujala jedna zajímavá paní, která nás měla na starosti. Vysvětlila nám, jak to v Medjugorji funguje, kde budeme ubytovaní, kde se budou konat české mše, kde společné programy…“
Ubytovávání bylo taky velice zajímavé. Museli jsme se rozdělit do dvou domů několik desítek metrů od sebe.
Po dlouhých zmatcích jsme se ale konečně ubytovali a vydali se na první českou mši, která se konala přímo v Medjugorském kostele.
Odpoledne a večer už se konalo oficiální zahájení Mladifestu, kde se představily všechny státy, které se festivalu účastnily – bylo jich něco přes sedmdesát.
„V Medjugorji panovala úžasná atmosféra, kterou vytvářelo ohromné množství mladých věřících lidí, krásné mše svaté, super hudba, která se mi dodnes honí v hlavě, zjevení Panny Marie na Podbrdu a tak dále a tak dále – PŘÍŠTÍ ROK ZNOVU!!“
„Nádherná atmosféra vydržela po celou dobu festivalu. Bylo úžasné vidět tolik mladých, jak se modlí, chválí Boha, nadšeně zpívají, tancují, jsou prostě šťastní a užívají si to. Bylo kouzelný vidět asi čtyřletého caparta se sluchátkama v uších, jak si tancuje. Nebo jdete po ulici a potkáte člověka, který si ze samé radosti začne vesele zpívat. To se mi třeba v Brně na Masaryčce ještě nestalo.“
Každý z nás si zažil trochu něco jiného, ale každý zážitek byl bezpochyby ohromně silný a nezapomenutelný.
„V Medjugorji jsem zažívala těžké období, kdy jsem byla spíše zklamaná z toho, co jsem prožívala. Očekávala jsem něco jiného. Občas jsem nechápala, jak všichni můžou být tak veselí a radostní. I když jsem se taky dokázala smát díky naprosto úžasné partě lidí, se kterou jsem tam byla, tato radost tentokrát pro mě byla spíš vnější a ne ta, kterou jsem chtěla zažít. Naštěstí se nakonec i tahle vnitřní radost dostavila a s ní i vděčnost, že jsem to všechno mohla zažít, za nádherný a obohacující týden, na který ještě stále vzpomínám a z něho žiji a doufám, že ještě dlouho budu.“
„Při pondělní mši mi hrozně křuplo v koleni a po adoraci, při které jsme měli odevzdat Pánu Ježíši všechny své osobní těžkosti, jsem odešel, jakoby se nic nestalo a postřehnul jsem to, až když se mě manželka cestou na ubytovnu ptala, jak to, že nekulhám.“
„Nastal den, kdy jsme měli být přítomní u zjevení Panny Marie. Doufala jsem a věřila, že když Panna Maria přijde tak blízko, tak se mnou něco provede. Prodrali jsme se těmi davy lidí, posedali na kameny a čekali při modlitbě růžence. V duchu jsem si připravovala slova modlitby, kterou jsem Panně Marii chtěla přednést. Najednou se všichni lidé začali otáčet ke Slunci a nadšeně vykřikovat. Samozřejmě jsem se otočila taky, ale neviděla jsem nic zvláštního, navíc mi ve výhledu na Slunce bránil strom. Lidé vykřikovali, že se Slunce točí, že se zvětšuje, že putuje po obloze… Já jsem nic z toho neviděla. A najednou… se všichni začali zvedat a odcházet. Zalil mě neuvěřitelný pocit zklamání – nic se nestalo. Panna Maria se zjevila několik metrů ode mě a já o tom ani nevěděla, protože jsem upřeně a zbytečně zírala do Slunce. Ani jsem nestačila vyslovit svoji prosebnou modlitbu. Nestihla jsem nic. Všichni byli tak nadšení tím, co viděli, a já si kladla otázku: „Proč ne já?“ Tak strašně moc jsem chtěla patřit mezi ty lidi, kteří viděli zázrak. Chtěla jsem, aby Bůh zasáhl i do mého života. A věděla jsem, co pro to musím udělat. A tak jsem zažila, pro mě, dosud nejkrásnější zpověď svého života. A pak, poslední večer před odjezdem z Medžu, jakoby mi Pán Bůh chtěl odpovědět, jsem i já viděla „zázračné sluníčko“.“
„Neuvěřitelným zážitkem pro mě bylo, když těch padesát tisíc licí začalo společně zpívat „We are one body – one body in Christ“…“
„Nikdy nezapomenu na to, jak jsme se všichni spojili v modlitbě. Bylo jedno, že jsme každý z jiné země, že každý mluvíme jiným jazykem, to v tuhle chvíli nehrálo roli. V modlitbě jsme byli všichni spojeni.“
„Úžasný byl přístup místních lidí. Bylo příjemné, když se prodavačka v pekárně – i přes neustálou frontu – dokázala usmát nebo když se v obchodě se suvenýry prodavač zajímal, jestli už jsem byla tam a tam a jestli se mi tam líbilo.“
„Parádní bylo taky koupání. Petr s Lumčem nás vzali k fantastickým vodopádům a při cestě domů jsme se zastavili u moře. Pro mě, jako pro člověka, který nikdy nebyl u moře, to byl další úžasný zážitek.“
„V Medžu se objevilo i několik lidí, kteří v sobě měli něco hodně špatného a u mší a adorací se hlasitě projevovali křikem a záchvaty. Bylo to děsivý. Na druhou stranu je úžasné vidět, jakou sílu má modlitba nad posedlým člověkem.“
„Panna Maria je v Medžu na každém kroku a to nejen v klasických formách jako jsou sochy a obrazy, ale byla na zapalovačích, pantoflích, deštnících, vějířích, polštářích, dětských bryndáčcích nebo náprstcích – tomu se říká byznys “
„Nezapomenutelný byl i večerní světelný průvod tisíců a tisíců lidí přes městečko. Šli jsme s českou vlajkou a transparentem šitbořské farnosti, nadšeně jsme zpívali a překřikovali ostatní skupinky a užívali si to (alespoň ze začátku, postupně jsme odpadávali – bylo to fakt moc dlouhý)“
„Poslední večer se pro mě stal velkou oslavou radosti. A radost ve mně korespondovala s ohňostrojem, tancem, hudbou a smíchem, kterého tam bylo všude plno. Na takové dny se prostě nezapomíná.“
„Při návratu domů mě přepadl smutek, byl to těžký návrat do každodenního života. Ale hned jsem si zase uvědomila, že nemusím smutnit, protože Pannu Marii mám u sebe každý den. A ty skvělý lidi, co to prožili se mnou taky. Ale nikdy nepřestanu Pánu Bohu děkovat za to, že mi cestu do Medjugorje umožnil.“Na článku spolupracovali: Eliška Kokešová, Klára Nováková, Ludmila Kaňová, Zdeněk Lengál a Lenka Viktorinová
