Pouť za Svatým otcem – Brno 27. září 2009
Poprvé po 232 letech od založení se brněnská diecéze dočkala návštěvy hlavy Římsko-katolické církve. Jak jsem jí prožíval já osobně se můžete dozvědět v tomto trošku delším příspěvku.
Jako jeden ze skoro sto padesáti šitbořských farníků rozhodnutých vydat se na brněnské letiště na setkání se Svatým otcem autobusem jsem musel i já v neděli ráno brzy vstávat. Budíček byl ve tři hodiny a padesát minut, po kterém následovala ranní hygiena, příprava svačiny, dalekohledu a jiných nezbytností. Autobusy (byly celkem tři) měly od nás odjíždět o půl páté, ale nakonec jsme vyjížděli o půl hodiny později. Cesta uběhla rychle, jelikož už po patnácti minutách jízdy jsme spatřili cíl naší cesty – osvětlené letiště v Tuřanech.
Nyní nastala asi „nejtěžší“ část celé poutě, šesti kilometrový přesun z provizorního autobusového parkoviště na dálnici D1 směrem na letiště. Pro mě osobně to problém nebyl, ale chápu starší poutníky, pro které byla cesta přeci jen namáhavá. Na druhou stranu kdy se Vám poštěstí procházet se bez obav po dálnici i třeba v levém pruhu, navíc při zpáteční odpolední cestě za nádherného počasí? Celkovou délku trasy tam i zpět odhaduji na 12km.
Do nám přiděleného sektoru A3 jsem se dostal po sedmé hodině společně s prvními slunečními paprsky. Zde si ještě dovolím malou poznámku nebo spíše pochvalu organizátorům. I já musel navštívit mobilní WC a byl jsem velice překvapen tím, že vzhledem k počtu asi 120 000 lidí se před nimi netvořili žádné fronty. Program pro poutníky byl již v plném proudu. Náš sektor umístěný relativně blízko pódia ještě nebyl plný, ale davy lidí stále a bez přestání proudily a do desáté hodiny byly již všichni na svých místech. Ještě než přejdu k samotnému vítání papeže, rád bych se zmínil o nácviku společných odpovědí při mši. Já jakožto hudební antitalent jsem rád, když si zazpívám relativně jednoduché liturgické písně v češtině (i když asi falešně), ale to, co předvedla Svatomichalská gregoriánské schola z Brna bylo prostě úžasné. Sem tam jsem se chytil, ale některé odpovědi jsem vůbec nestíhal. Tam už bylo těch puntíků, teček a obloučků na mě prostě moc.
Čtvrt hodiny před devátou se za našimi zády ozval hluk přistávajícího vojenského speciálu, kterým přilétal prezident ČR s doprovodem. Zazněly prezidentské fanfáry, lidé propukli v jásot a my jsme mohli díky České televizi na obřích obrazovkách sledovat jejich vítání a přesun do VIP zóny. Sám papež přiletěl půl hodiny po prezidentovi ovšem za mnohem většího a radostnějšího jásotu všech zúčastněných. Následovalo projíždění Svatého otce v papamobilu a žehnání věřícím v areálu. Kolem našeho sektoru projížděl dvakrát a i já měl to štěstí, že jsem ho na vlastní oči zahlédl. Po zbytek mše svaté jsem si musel vystačit s obřími obrazovkami a z rána nachystaným dalekohledem.
Samotná mše trvala dle programu něco přes dvě hodiny, ale mně osobně utekla jako voda. Možná to bylo i latinou, ve které se mše sloužila a která je pro nás mladší velkou neznámou. Naopak ti starší s odpověďmi neměli moc velký problém. Na začátku došlo k oficiálnímu uvítání brněnským biskupem Vojtěchem Cikrlem, který papeži věnoval kopii stříbrného kříže z 9. století nalezeného v Mikulčicích. Celá mše proběhla klidně a spořádaně a na samotný závěr papež pozdravil poutníky v češtině, slovenštině, polštině i němčině. Osobně jsem zahlédl i vlajky takových od nás vzdálených zemí jako jsou Brazílie a Nový Zéland. Poté papež odjel k přichystanému letadlu a za bouřlivých ovací odletěl směr Praha, kde ho již čekaly další povinnosti.
Kázání zahájil Svatý otec citací z Nového zákona: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Celá homílie byla protknuta tématem naděje, zdůrazněním křesťanských kořenů Evropy, připomenutím významných moravských světců, nutnosti neoddělitelnosti Boha od vědy a pokroku a ujištěním o tom, že nás Ježíš nikdy neopustí.
Celé kázání Svatého otce z brněnského letiště:
(převzato z iDnes.cz – odkazy v závorce jsou doplněny z textu, který ČTK poskytlo brněnské biskupství.)Milí bratři a sestry! „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Ježíš zve každého svého učedníka, aby s ním zůstal, aby v něm našel posilu, oporu a útěchu. S tímto pozváním se obrací především na naše liturgické shromáždění, ve kterém je zde, spolu s Petrovým nástupcem, v myšlenkách shromážděno celé vaše církevní společenství.
Můj pozdrav je určen všem společně a každému jednotlivě: na prvním místě brněnskému biskupovi – kterému děkuji i za srdečná slova, s nimiž se na mě obrátil na začátku Mše svaté, – pánům kardinálům i dalším přítomným biskupům. Zdravím kněze, jáhny, seminaristy, řeholníky a řeholnice, katechety a pastorační pracovníky, mládež a četné rodiny. Vítám rovněž vážené představitele veřejného života a zástupce armády, obzvláště prezidenta republiky s chotí, primátora města Brna a hejtmana Jihomoravského kraje, regionu s bohatou historií, kulturou, průmyslem a obchodem. Dále bych chtěl srdečně přivítat poutníky z celé Moravy a z diecézí ze Slovenska, Polska, Rakouska a Německa.
Milí přátelé, z důvodu povahy dnešního liturgického shromáždění jsem rád přijal záměr, který ve své řeči již naznačil váš biskup, a to zaměřit biblická čtení mše svaté k tématu naděje: přijal jsem jej s myšlenkou jak na obyvatele této milé země, tak na Evropu a lidstvo celého světa, které prahne po něčem, o co by pevně opřelo svou budoucnost. Ve své druhé encyklice – Spe salvi – jsem zdůraznil, že jediná „jistá“ a „spolehlivá“ naděje (srov. 1) je v Bohu. Historická zkušenost ukazuje, k jakým absurditám dospěje člověk, když vyloučí Boha z horizontu svých rozhodnutí a svého jednání. Vidíme, že není snadné vytvořit společnost založenou na dobru, spravedlnosti a bratrství, protože lidská bytost je svobodným tvorem a jeho svoboda zůstává křehkou. Musíme svou svobodu stále znovu a znovu zaměřovat k dobru. Nesnadné hledání „správných zřízení lidských věcí“ je úkolem pro všechny generace (srov. tamtéž, 24-25). A proto, milí přátelé, jsme zde hlavně proto, abychom naslouchali slovu, jež nám ukazuje cestu vedoucí k naději; ba dokonce nasloucháme Slovu, které jediné nám může dát pevnou naději, protože je Slovem Božím.
V prvním čtení (Iz 61,1-3a) se prorok Izaiáš představuje jako obdařený posláním hlásat všem zarmouceným a chudým osvobození, útěchu a radost.
Tento text převzal Ježíš a začlenil jej do svého kázání. Dokonce výslovně řekl, že prorokovo zaslíbení se vyplnilo na něm (srov. Lk 4,16-21). Plně se uskutečnilo, když nás Ježíš svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním osvobodil z otroctví sobectví a zla, hříchu a smrti. A toto je poselství spásy, starobylé a vždy nové, jež církev hlásá od pokolení do pokolení: Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, Naděje lidstva! Toto slovo spásy zaznívá silně i dnes v našem liturgickém shromáždění.
Ježíš se s láskou obrací k vám, synové a dcery této požehnané země, v níž už před více než tisíci lety bylo zaseto semínko evangelia. Vaše země, stejně jako i jiné státy, se nachází v kulturní situaci, která je často radikální výzvou pro víru, a tedy i pro naději. Jak víra v Boha, tak naděje byly totiž v moderní době „přemístěny“, byly odsunuty na rovinu pouze soukromou a pozemskou, zatímco v běžném a veřejném životě se prosadila víra ve vědecký a ekonomický pokrok (srov. Spe salvi, 17). Víme všichni, že tento pokrok je dvojznačný: otevírá možnosti pro dobro, zároveň má však i negativní dopady. Technické vynálezy a zdokonalení společenských struktur jsou důležité a jistě potřebné, leč nestačí k tomu, aby zaručily morální blaho společnosti (srov. tamtéž, 24). Ano, člověk potřebuje být osvobozen od materiální tísně. Mnohem podstatnější však je, aby se zachránil před zlem, které postihuje ducha. A kdo jiný jej může zachránit, ne-li Bůh, který je Láska a zjevil svou tvář všemohoucího a milosrdného Otce v Ježíši Kristu? Naší pevnou nadějí je tedy Kristus: v něm nás Bůh miloval až do krajnosti a dal nám život v hojnosti (srov. Jan 10,10), život, po kterém každý člověk, někdy třeba nevědomě, prahne.
„Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ Tato slova, napsaná velkými písmeny nad vchodem vaší brněnské katedrály, nyní Ježíš adresuje každému z nás a dodává: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek“(Mt 11,29-30). Můžeme zůstat neteční vůči jeho lásce? Zde jako jinde v minulých staletích mnozí trpěli pro věrnost evangeliu a neztratili naději. Mnozí se obětovali, aby vrátili důstojnost člověku a svobodu národům, když ve velkorysém přilnutí ke Kristu našli sílu budovat nové lidstvo. A stejně tak v současné společnosti: Mnohé formy chudoby vznikají z osamělosti, z nedostatku lásky, z odmítání Boha a z tragédie člověka, který si myslí, že si může stačit sám nebo naopak že je pouhým bezvýznamným a pomíjejícím jevem. V tomto našem světě, který se ztrácí, „když důvěřuje pouze lidským plánům“ (srov. Caritas in veritate, 53), jedině Kristus může být naší spolehlivou nadějí. To je zvěst, kterou my, křesťané, jsme povoláni každodenně hlásat a dosvědčovat.
Hlásejte ji, milí kněží, tím, že zůstanete niterně sjednoceni s Ježíšem a budete konat s nadšením svou službu, s jistotou, že nebude mít nedostatku ten, kdo mu důvěřuje. Buďte Kristovými svědky vy, milí řeholníci a řeholnice, když budete radostně a důsledně uskutečňovat evangelijní rady, a tím budete ukazovat, jaká je naše skutečná vlast: nebe. A vy, milí laici, mladí i dospělí, vy, milé rodiny, opřete o víru v Krista své rodinné, pracovní a školní plány, jakož i aktivity v každé oblasti společnosti.
Ježíš nikdy své přátele neopustí. Ujišťuje o své pomoci, protože nic nelze konat bez něho, zároveň však vyžaduje, aby se každý osobně nasadil a šířil jeho univerzální poselství lásky a pokoje. Budiž vám povzbuzením příklad svatých Cyrila a Metoděje, hlavních patronů Moravy, kteří evangelizovali slovanské národy, a svatých Petra a Pavla, kterým je zasvěcena vaše katedrála. Pohleďte na zářivé svědectví svaté Zdislavy, matky, jež vynikala skutky zbožnosti a milosrdenství; na svatého Jana Sarkandra, kněze a mučedníka; na svatého Klementa Maria Hofbauera, kněze a řeholníka, narozeného v této diecézi a svatořečeného před sto lety; či na blahoslavenou Restitutu Kafkovou, řeholnici narozenou v Brně a zavražděnou nacisty ve Vídni. Kéž vás provází a ochraňuje Maria, matka Krista Pána, naší naděje. Amen!
Po odletu papeže byl přichystán další program, tentokrát hudební pásmo s lidovými písničkami. Ten měl za úkol postarat se o ty, kteří zaujali místo blízko pódia. Odchod z areálu byl totiž postupný a přednost měli ti, co stáli v zadních sektorech. Asi hodinu po odletu Svatého otce jsem se na cestu vydal i já. Batoh již bez svačiny a pití se nesl o poznání lehčeji, sluníčko hřálo a cesta příjemně utekla. K nám do Šitbořic vyrazily autobusy deset minut po třetí a už za půl hodiny jsme byli doma.
Celá pouť se vydařila a zanechala (asi nejen) ve mně hluboký duchovní zážitek a pocit sounáležitosti s ohromným společenstvím věřících po celém světě. A co Vy? Zúčastnili jste se setkání se Svatým otcem? Podělte se s námi se svými zážitky a postřehy v komentářích pod tímto článkem nebo nám zašlete Váš článek. Rádi jej zveřejníme.
