Jdeme na sněženky
V dnešní době mnoho lidí naříká jak je počasí nestálé. Samé výkyvy, buď je moc teplo, nebo naopak zima. Žádná trvalá pohoda.
Já mám už přes šedesát roků a něco pamatuji. Dříve bylo počasí také všelijaké. Když jsem byla mladé děvče, vzpomínám si, že jeden rok jsme si ani nepořizovaly letní šaty, léto bylo chladné a rozpršené. Nosily jsme většinou jen sukně a halenky s dlouhými rukávy. Zvláště na jedno jaro si vzpomínám velmi dobře. Přišlo brzy hned koncem února a v březnu bylo hodně teplých, slunečných dnů. Cesty oschly a my děvčata jsme uklízely okolo domů. V sobotu odpoledne byly čistě umetené chodníky. S kamarádkami jsme se domluvily, že půjdeme v neděli po křížové cestě do lesa na sněženky. Všechny natěšené na nedělní výlet jsme odcházely domů. Ráno na nás maminka volala: „Holky vstávejte a podívejte se z okna.“ Rychle jsme vyskočily a zvědavě běžely k oknu. Ocitly jsme se jako v pohádce. Venku do rána napadl sníh a zasypal všechny stromy, každou větvičku tak, že venku to vypadalo, jakoby krajina byla pokrytá bělostnou krajkou. Nemohly jsme od té nádhery odtrhnout oči. Když jsme se vracely před polednem ze mše svaté, byl sníh roztátý. Na sněženky jsme ale nešly, protože bylo všude plno bláta.
Blížila se Květná neděle a po ní svatý týden. Připravovaly jsme se na velikonoce. Se smutkem jsme prožívaly umučení a smrt Pána Ježíše. Hluboko v srdci byla ale ukryta radost a očekávání vzkříšení našeho Pána, pak radostné dny svátků. Velmi jsme se těšily, že po dnech tichého smutku opět zazní to velebné a jásavé „Vykupitel z mrtvých vstal, záruku nám spásy dal.“
Tak uběhl jeden rok, který nám byl v čase dán.
Marie Dvořáková
