Vzpomínka na pana děkana Hudce
Blíží se 28. červen a já si uvědomuji, že je to již jedenáct roků co od nás odešel pan děkan Hudec, který s námi v Šitbořicích prožil velkou část svého života – čtyřicet dva roků. Když nám koncem dubna r. 1997 řekl, že je těžce nemocný a že už nebude každý den jako doposud chodit na ranní mše sv., ani jsme si neuvědomili, jak nám bude chybět. Někteří z nás farníků mu napsali dopisy. Měl z nich velkou radost. Po přečtení dopisu říkal paní Vozdecké, farní hospodyni: „Na tuto příhodu si živě vzpomínám. Půjdu se naposledy rozloučit se svými farníky. Mám ještě sílu, vydržím to.“ K tomuto poslednímu rozloučení již nedošlo. Nemoc byla silnější a tak za krátký čas zemřel. V sobotu 28. cervna 1997 po mši svaté půl hodiny vyzváněly zvony na památku pana děkana a my jsme se v kostele modlili za jeho duši, která odešla k Pánu.Jeden z dopisů, které mu udělaly radost:
Vážený pane děkane
Na mysl mi přišla vzpomínka z dětství. Jako malá holčička jsem chodila do druhé třídy a šla jsem ve staré škole po schodišti do prvního patra. Měli jsme hodinu náboženství. Měla jsem ve vlasech velkou červenou mašli a Vy jste se té mé mašle dotknul a řekl s úsměvem: „To je ale veliký motýl.“ Já jsem se tehdy nezmohla na žádnou odpověď, bylo to tím, že jsme byli doma vedeni mít úctu ke knězi. Byl to jistě zážitek veliký, když si ještě po letech na tuto malou příhodu tak živě vzpomenu.
Co tím chci říct? Proč jsem se rozhodla napsat tento dopis? Asi jen to, že nám velmi chybíte, že na Vás v modlitbách stále vzpomínáme a těšíme se, až se mezi nás vrátíte, třeba jen občas. Prožil jste zde s námi velkou část života, jste pro nás místní věřící opora, když už mé generaci skoro všichni blízcí odešli na věčnost. A můžem si z Vás brát příklad. Jak věrně a pevně musíme stát, žít a sloužit na tom místě, které nám určil Pán našeho života. Kéž bychom to dovedli, být pevným bodem, třeba pro svoje děti a vnuky. Poradit, povzbudit, ale i napomenout když je to potřeba, ale tak aby byli schopni to přijmout. Já vím jak trpělivě a neustále jste nám tyto věci připomínal ve svých kázáních. Mně osobně jste dal mnoho a já bych Vám tímto krátkým dopisem chtěla přinést do všedního dne trochu radosti a vědomí, že se vždycky najde někdo, kdo chápe naše snažení, chápe co jsme svým životem chtěli říct. Že naše slova nezapadnou, ale že se najdou lidé, kteří je poředají svým způsobem dál.
Se srdečným pozdravem a přáním brzkého, alespoň částečného uzdravení
Marie Dvořákova
