Jaro
Naše pravidelná čtenářka a přispěvovatelka paní Dvořáková nám zaslala krásné povídání o jarních radovánkách ze svých dětských let. Rádi tento článek uveřejňujeme a pokud i vy máte nějaké vzpomínky, tak neváhejte a podělte se s nimi i s ostatními čtenáři.
Ráda se dívám jak dnešní děti s chutí sedají ke svým počítačům, mobilům a hrají různé hry.
Nám se před padesáti lety o takových vymoženostech ani nesnilo. Přesto jsme prožili krásné dětství v rodinách, kde nás obklopovala láska rodičů. Ráda vzpomínám, jak přicházelo do naší dědiny jaro.
Tehdy po válce byly cesty blátivé a naše dětské hry se odvíjely od toho, kde bylo nějaké suché místo na hraní. Nejdříve jsme si hráli v blízkosti domů na chodníčcích. Nebe-peklo házeli jsme kamínkem do nakreslených čtverců a skákali po jedné noze. Později tomu moje děti říkaly panák.Další hry byly na hodiny, na židličky, na barvy a když cesty oschly, tak jsme přinesli balon a švihadlo. Hry s balonem byly různé. Buď jsme na střechu bašty, která stála vedle hasičské zbrojnice, házeli balon a volali jména. Čí jméno zaznělo, ten musel balon chytit. Nebo jsme udělali kruh, každý si zvolil jméno města a musel míč chytit jak zaznělo. Kromě těchto radostných her, jsme ale měli doma i různé povinnosti.
Drobné práce, na které jsme stačili. Napást housata, donést vodu. Někdy se stalo, že maminka řekla: „Vemte napást kozu, nemám pro ni trávu.“ Vzali jsme kozu, přivázali ji ke stromu, kde bylo zelené listí a utíkali si hrát. Stalo se, že přiběhly děti a volaly: „Pojďte si hrát na Hradisko, tam už je sucho.“ Houf dětí běžel směrem k Hradisku. Rychle jsem odvázala kozu a utíkala za nimi. Na Hradisku už bylo živo,děti si hrály na domečky mezi stromy. Uvázala jsem kozu zase k akátu a hrála si s ostatními. Byl nádherný jarní den, sluníčko hřálo a dodávalo dětem energii. Voňavý jarní vzduch omámil děti tak, že někdo zavolal: „Děcka poběžíme dolů dědinou.“ A houf dětí utíkal.
Pekařovou uličkou a dolů dědinou až k rybníčku. Běželo se nám skvěle, necítili jsme žádnou únavu.Oči nám zářily, žádné starosti jsme si nedělali, že už se blíží večer. Až když začalo zvonit klekání jsme si uvědomili, že je čas k návratu. Tak jsme se rozběhli abychom byli včas doma. Jak jsem se blížila k našemu domku už jsem viděla u branky maminku a slyšela jak přísně říká: „Kde je koza?“ Ztuhla jsem, zapomněla jsem na ni. Tichým hlasem jsem špitla: „Asi na Hradisku. Tak rychle běž pro ni,“ zněl maminčin příkaz. Šla jsem pomalu ztemnělou ulicí a srdíčko mi zrychleně tlouklo. Všude bylo ticho, blížil se večer. Přišla jsem na Hradisko, rychle běžela známou cestičkou a už jsem milou kozu uviděla. Byla na svém místě. Snažila jsem se rychle rozvázat řetízek, ale nějak to nešlo. Po očku jsem se dívala, ze kterého sklepa by mohl vyletět Rarášek. To bylo šitbořské strašidýlko, které chytalo neposlušné děti, které se toulaly venku po klekání. Naštěstí nic nevyletělo, řetízek byl rozvázaný a už jsme spěchaly domů. Jak jsme přišly do Mléčné uličky bylo po strachu. Teple ozářená okna a u tetičky Houžvové hrálo rádio, to už byl jen kousek od domova. Přišly jsme šťastně domů. Zavedla jsem kozu do chlívku a už jsem potkala na dvorku maminku. Jen krátce mi řekla: „Na stole máš večeři, umýt se a spát a nezapomeň se pomodlit.“ Tak skončil jeden jarní den plný her a dětského štěstí.
M. Dvořáková
