Jak jsme drali peří
Pěkná vzpomínka na časy minulé, když se ještě drávalo peří, nám poslala naše pravidelná přispěvovatelka pí. Dvořáková.
Jednoho únorového nedělního odpoledne maminka řekla: „Budeme drat peří. Máme ho hodně a je potřeba to sedrat.“ Podívala jsem se na ni s hrůzou v očích a poznamenala jen, že mám z toho obavu. To stačilo, aby maminka začala dračku organizovat sama. Řekla mi: „Neboj se, nic nebudeš chystat jen občerstvení, já ostatní udělám.Druhý den mi krátce sdělila: „Tetičky už jsou zaříkané, bude nás drat sedum a od zítřka začínáme.“ Tetičky začaly drát už v jednu hodinu odpoledne. Já jsem chodila až o půl šesté večer, protože po návratu z práce domů jsem musela ještě nachystat jídlo pro rodinu. Pak jsem mohla odejít. Jak se blížilo k večeru naskládala jsem věci do tašky a spěchala na dračku.
Drali jsme v chalupě, kde zatím nikdo nebydlel. Chaloupka byla hodně vzdálená, šlo se přes celou dědinu pořád do kopce, tak jsem se pěkně prošla. Měsíc a hvězdy na obloze krásně zářily, ještě trochu mrzlo, ale sníh byl roztátý. Vzduchem se už něco plížilo pomalu, potichu, ale neodvratně. Blížil se konec února a tento rok už přicházelo jaro. Voňavé tak nějak zvláštně a nedalo se zastavit. V blátě vyšlapané chodníčky jej ohlašovaly. Tyto krásné pocity ve mně vyvolávaly radost.
Přišla jsem do chalupy, tetičky měly nadranou velkou hromadu peří a vyprávěly různé příběhy ze starých časů, i o tom, co se ve vesnici událo a děje. Ráda jsem přisedla mezi ně a poslouchala jejich vyprávění. Dralo se do devíti hodin a po krátkém občerstvení jsme se všechny rozešly domů. Tak jsme každý den draly a trvalo to víc než týden, kdy se nacpané pytle vyprázdnily. Pak přišel den D – to je dodírka. Protože připadla na pátek, tak mi tetičky přikázaly, aby nebylo nic od masa. Nachystala jsem tvarohové pomazánky, sýr, také koláče a pečené cukroví. Tetičkám jsem řekla, aby vzaly menší děti s sebou na dodírku. Několik jich přišlo, to bylo hned živo. Do nejpěknějších malovaných hrníčků se nalila bílá káva a dodírka začala. To bylo veselí. Hrály se různé hry, například hledání chlupu v umyvadle ve vodě. To bylo výskotu když pak někdo plácl do vody.
Zábava nebrala konce i písničky jsme si zazpívaly. Venku už se setmělo a bylo slyšet jak zvon vyzvání klekání. To byla chvíle pro naši babičku. Obličej si potřela moukou tak, že ho měla celý bílý, z brambory vykrojila zuby jako smrť, na hlavu si dala velké bílé prostěradlo a celá se do něj zabalila. Do ruky vzala srp a chodila od jedné ke druhé dračce až všechny obešla i děti a srpem jim poťukala na rameno. Celý tento úkon provázelo velké ticho. Tak si lidé dříve připomínali, že jednou všechno pozemské skončí a je potřebné si to připomínat. Naši předkové na to nikdy nezapomínali. Nakonec smrť odešla, my všichni přítomní jsme se pomodlili Anděl Páně a s krásnou náladou jsme se rozešli domů.
Na společenství při draní jsme pak vzpomínaly mnohokrát. Tak i mě po létech napadlo napsat tuto vzpomínku na všechny ty milé tetičky, které už mezi námi nejsou a odpočívají na našem hřbitově.
Marie Dvořáková
