Vzpomínka na dušičky
Došel nám další příspěvek od naší čtenářky, a proto jej zde nyní uveřejňujeme.
Vzpomínka na Dušičky
Poslední týden v říjnu nám pan děkan připomínal: „Blíží se první listopad, bude Dušiček, tak se připravte a přijďte ke sv. zpovědi, ať můžete za duše v očistci obětovat plnomocné odpustky.“ Dlouhé zástupy kajícníků stály před zpovědnicí a čekaly, až na ně přijde řada.
Před kostelem ozdobené a rozsvícené hroby padlých v první i v druhé světové válce nás děti velice přitahovaly. V té době ještě žily manželky a sestry padlých vojáků z první světové války a pečlivě zdobily jejich hrob. Kateřinky různých barev a velké množství svíček nás lákaly, abychom si vzaly vosk, ze kterého jsme pak za kostelem dělali oheň. Někdy byl ohníček malý, ale jindy vzplál do velkého plamene. Okny ozařoval tichý kostel, a když byl kostel osvětlen hodně, tak pan děkan povstal ve zpovědnici a řekl farníkům: „Běžte se podívat na ty děti, ať se něco nestane.“ Vždy se našel strýček, který za námi přišel a řekl: „Zhasněte děcka ten oheň a běžte domů, už je tma.“ Někdy jsme poslechli a někdy taky ne. To jsme pak byli přísně pokáráni.
V den Dušiček bývala na hřbitově večer pobožnost za zemřelé. Když bylo dobré počasí, vzali nás rodiče s sebou. Ztemnělý hřbitov, na nebi jen měsíc a třpytící se hvězdy, krásně rozsvícené hroby, množství svíček, které vydávaly teplo a zároveň ozařovaly dozlatova zažloutlé a načervenalé listí okolních stromů. U hlavního kříže se kněz modlil s věřícími, zpívaly se písně a všichni slyšeli i bez ozvučení, protože hřbitov tehdy ještě nebyl tak velký.
My děti jsme vždy byly okouzleny tou velebnou atmosférou celého večera. Tiskla jsem se k mamince a moje malá ručka v její teplé kapse tiskla její ruku. Jak nám ty naše milé Dušičky byly blízké. Jak vroucně jsme se za ně modlili. Bývaly to krásné chvíle na našem hřbitově. Dodnes si na ně vzpomínám.
Marie Dvořáková
